Nejen o zatracených lampijónech…

Na podzim, po velkym úspěchu na Jungfrau, jsem se rozhodl, že další maratón dám na silnici. Abych se trochu zkalibroval a víc si i vážil hrbolů. V reálnym dosahu byla z mý vytoužený velký pětky pouze Paříž, takže z nouze cnosti jsem se s velkym štěstim přihlásil tam. Limit 40 tisíc se za cca dva týdny naplnil a s dalšími přihláškami byl šlus.

Zima docela utekla. Dal jsem všeho všudy možná pět pěkných laufů, ze kterých jsem se mohl těšit, jinak ale velkej prd, abych mohl mít dobrej pocit, nedejbože fazónu. Takže už někdy v únoru jsem mentálně přeřadil, že si to tam pojedu užít a ne zlomit historii.

Podle nálady, pod slovem „užít“ jsem pokaždý viděl něco jinýho. Jednou tu plechovou věž, pak jarní sluníčko, Moulin Rouge, jindy zas 8 minut na kilák. Každopádně, když jsem byl v neděli konečně na startu, bylo pěkných 5 stupňů, vítr se rval s černými těžkými mraky a já si řikal, jakej jsem to zas kokot.

Během prvních pěti kilometrů ale ze mě zima spadla a v rauši jsem se přenesl až někam ke dvacítce. Šmajdal jsem si svou bezstarostnou okolo 5 na kilák, občas zavnímal okolí, jinak ale pohoda a láska k životu. Až jsem si připadal jak hrdinný turbodýzl, co jede kolem širýho světa. Fik / Fik. Pak jsem dal nějakej blbej gel, zafoukal boční zmrdlej severák, zima, tahavá blána, do cíle patnáct a já bych mámo dal guláš! Zavzpomínám na předsevzetí, že budu „užívat“ a přitíží se mi ještě víc. Jak řikám – kokot. Takže sním o nějaký pečený kejtě a koukám na pádící siluety sester atletek a bratrů vetchých staříků, dumám taky nad systémem reinkarnace a kilometry odlupuju jak vrstvy cibule. Na 35 mi ale něco spíná, snad se začaly štěpit tuky z cejchy, a dobrý tři kilometry se zas vezu na vlně pohody a sympatie ke všemu francouskýmu. V samotnym konci opět dole, ale abych nebyl za úplnýho trotla, ligu 4 v pohodě pohlídám..

Co dodat? Nic! /Tzn: že příště pojedu zas do nějakejch kopců../

Občas se zadaří a vykopu se tak brzo, že stihnu ještě vše tichý a třpytivý. To je pak čirá radost, že od obzoru po obzor neni vidět žádnej vohnout, kterej by leptal a deprimoval. Takže štěstí. Překotně hltám a rvu ho do bandasek na celej tejden dopředu. A běžim – někam dál – snad tim správnym směrem..

Jo, zejtra zas kolbenka / a Paris za 20.

víc

Díky tomu, že příští víkend začínaj na Kosti lampijóny, vypadá to, že tohle byl asi poslední letošní bezstarostnej winterlauf. Ve smyslu, že dlouhý hodiny jen tak někam běžíš, mělce dejcháš a žasneš na svět, co se ti po stranách míhá. Krok za krokem, s blánama, kmitavejma pístama, pryč, do beztíže. Prostě, tyhle jinovatkový laufy mám rád a je škoda, že se v průběhu těch příštích teplejších měsíců už k něčemu podobnýmu asi ani nepřiblížím..

víc hlavy-mapy

Borný z Malého Borného

Máchovo jezero z Borného

Břehyňský rybník z Mlýnského vrchu

Bezděz přes Břehyni

Pecopala

Zatímco se v Podještědí stále ještě mazlíme s nekonečnou bílou, o kus od Ralska dál, v borovicích, už vládne bezbřehý optimismus. Dá se běhat napřímo po jehličí a ty pískový cesty jsou už téměř suchý, bez čvacht a zbytků ledu. Kdo nezažil týdny v bílém sevření, nikdy nepochopí, jak euforický tohle může být.

V posledních týdnech jsem vycepoval blány tak, že bez většího odporu zvládnou i tři hoďky, takže dobrý. Dá se oběhnout mnohý, mnohý se i za tu dobu vymyslí / a i kýbl s blitkama se vyčístí.. Jo jo, Paris už jen za 48!

více